úterý 26. července 2016

„Vysněná“ brigáda v knihkupectví


  Ačkoliv jsem se zajisté zmiňovala o Střední škole knižní kultury, díky které jsem měla praxi v knihovně, tak až teď se mi poštěstilo dostat se do tajů knihkupectví - jednou to přijít muselo - jak to tam chodí, když nejsem zákazník, jak zaměstnanci vnímají různé typy zákazníků... sen každého knihomola, nebo ne? A kam jsem se vlastně dostala? Do knihkupectví z největších řetězců a to do NeoLuxoru. Jenže je opravdu brigáda v knihkupectví tak skvělá, jak si všichni myslíme? Ne a abych se přiznala, tak už žádnou praxi či brigádu nechci strávit v knihkupectví, ať by bylo jakékoliv. Přestože jsem měla tuto brigádu něco málo přes čtyři měsíce mi to stačilo, navíc moje zkušenosti skoro s každodenní docházkou na pracovišti byly obohaceny otázkami: Stojí to za to? Kolik času promrhám? Dočetla bych za tu dobu knihu? A tak dále... Začneme ale hezky od začátku.

  Brigádu jsem hledala už delší dobu a vzhledem k tomu, že jsem plnila ještě školní docházku tak skoro žádná nebyla ideální, abych ji dokázala skloubit se školou, až jsem narazila na status na facebookových stránkách Neoluxoru, že shání brigádníky na jednu jejich pobočku. Proč to nezkusit, že? Stačilo poslat životopis, vlídná slůvka alias motivační dopis a bylo to. Stačilo jen podepsat smlouvu a měla jsem brigádu. Šlo to jako po másle, když se nad tím dnes pozastavím...

  První dny byly pro mě neuvěřitelné - vždyť já pracuji v knihkupectví! To je naprosto skvělé! Vážně mě potkalo takové štěstí? Zprvu jsem se sice obávala kontaktu se zákazníky, ale postupem času jsem si z toho nedělala hlavu a těšila se na každý kontakt, ke kterému jsem mohla přijít. A ať už to byly jakékoliv dotazy, tak jsem si uvědomila, že se těším, až někomu budu moct pomoct, což jsem si užívala náležitě, když se zeptali zrovna mě, abych jim pomohla najít nějakou knihu, ačkoliv jsem ještě hezky měsíc tápala, kde co je, což mi vydrželo doteď, jelikož jsem si prostě nezapamatovala, kolikátý regál od informačního pultíku je o sociálních vědách... Když to šlo úspěšně, byli všichni spokojení, a když to nešlo, no, tak to zas taky nebylo tak hrozné, ale zkuste si najít knihu, kterou vidíte poprvé a třeba je to úplně poslední kus... To jsem byla potom sama zmatená, kam se kniha schovala a raději bych nevěděla, co si o mě zákazník myslí.

  Někdy jsem si až připadala jako kus hadru, když se mnou zákazníci jednali, jako bych byla pod jejich úrovní a nestála jim ani za „dobrý den“, byť letmý pohled, když si to razili pár centimetrů ode mě. Chovej se k ostatním tak, jak se oni chovají k tobě. Celkem často jsem tuhle větu vídala a slýchala, až jsem to skoro začala praktikovat. Co jiného, když moje nálada klesla na bod mrazu? Lidé vás sotva zaznamenají, pozdraví, ale jste jim dobří, abyste jim našli knihu, za kterou ani nepoděkují.
  Zase tu jsou ale tací zákazníci, kteří mi dokázali na tváři vykouzlit úsměv pouhým přeji vám hezký den či děkuji za váš čas. To mě vždy neskutečně potěšilo jako děkuji, jste zlatá. Na světě existují miliony lidí, ale v knihkupectví to jsou jen dva druhy lidí: ti milí a ti, co nemáte nejmenší chuť obsloužit.
  A se zákazníky se spojují veselé historky, které se mi za tu dobu, co jsem tam pracovala hezky nakupily. Shrnu je ale jen do jednoduchých vět, čímž hned budete vědět.

„Máte Deník Miňonky?“
(Můžu se utrápit hledáním, až si to pán najde sám. Deník Mimoňky.)

„Kde je pokladna? Můžu zaplatit u vás?“
(Informační pult vypadá jako pokladna? To se dozvídám věcí! A nestojím rovnou u dveří do Narnie?)

„A jak se dostanu nahoru?“
(Možná po schodech? Šli jste okolo nich.)

„Když mi řeknete, kde je nějaká židle, tak vám ji přinesu.“
(To by bylo skvělé, ale už vidím, jak by na mě vyletěla vedoucí, že se tu nesedí...)

„Můžu vás navonět?“
(I to je možné v knihkupectví.)

   Co se musí nechat byla zkušenost s cizinci. Z toho jsem si odnesla snad nejvíc, protože to byla nejlepší část dne, když se ptal cizinec na něco, co jsem věděla, ačkoliv občas jsem jim taky nerozuměla. Ale byla to zábava a já se přiučila dalším věcem - improvizace v cizím jazyce, nová slova i fakt, že vám budou rozumět. Velké pozitivum na práci, když nepočítám obléhání knih, které si chci přečíst. Rozhodně nezapomenu na desetiletého chlapečka, co mluvil tak krásně anglicky se skvělým přízvukem, že byl by starší, slintala bych ještě víc... V dnešní době je opravdu znalost cizího jazyka jen výhoda, jelikož když jsem viděla ochranku, naprosto nechápající, co po nich chce ten cizinec, tak jsem si říkala, proč se aspoň nějaké to slůvko nepřiučí, když je běžné, že se jich lidé ptají, než aby šli dovnitř a zeptali se na informacích.



  Nemůžu si pomoct, ale musím dodat osobní perličku. Četla jsem si. Myslela jsem si, že jsem to vychytala, ale nebylo tomu tak. Mohla jsem si číst po odstavci, odložit knihu, projít se okolo regálů, nějakou tu knihu srovnat a vrátit se ke čtení. Ale co se nestalo, že? Vedoucí přiběhla jako by ji na nože brali a sjela mě, že tady si číst nebudu. Ano, byla jsem trochu naštvaná, jelikož co jsem měla dělat v oddělení, kam nikdo nechodil? Po zbytek dne ani dalších dní jsem si nečetla, ale víte co mi prozradil jeden ptáček? Všichni zaměstnanci si běžně četli, ba dokonce na pokladně. Prosím? Já dostanu vyplísněno v sekci, kde se nedá nic dělat a ostatní ne? Mně totiž přišlo, že zrovna já tam nesmím dýchat-pít-číst. Prostě nic. Vždyť jsem taky člověk! Já nemám žádná práva a ostatní ano? Co to, ksakru, ale je? Dobře, chápu, že jsem si neměla číst, ale odolat knihám je vážně těžké.




  Kdy to začalo upadat? Brzo, ještě před mou perličkou.
Nevím, čím to bylo, ale opravdu po pár dnech chození mě to jaksi nebavilo a vcelku i zklamalo. Tahle jsem si brigádu nepředstavovala. Myslela jsem si, jak knihkupci jsou pořád v pohybu - radí, doporučují knihy a nikdy se nenudí. Kde jsem k tomu přišla? Moje nadšení bohužel velmi brzy vystřídalo zklamání a nechuť tam chodit. Možná to znechutila skutečnost, že mě poslali skoro na deset hodin do papírnictví, kam nikdo nechodí a když už ano, tak se ptají, jestli tu máme kotouče do pokladen - vypadáme snad jako specializované papírnictví? Neřekla bych. Bez inventury či vratky jsem byla ztracená a necelých deset hodin každou hodinu pucovat prach a rovnat věci mě také brzo omrzelo, potom co jsem pečlivě narovnala desky a lidé nebyli ani schopní je zasunout zpět a stát jako solný sloup na místě taky není žádná výhra. Výhrou nebylo ani pomyšlení, kolik knih bych za ten strávený čas v knihkupectví přečetla. Až nakonec zbyla jen jediná myšlenka a tou byla, že odejdu. A jsem ráda, že jsem tak učinila. Jsem spokojenější a už se těším až budu relaxovat a číst si, co hrdlo ráčí. Nikdo mě nebude peskovat a já se nebudu muset neustále usmívat až do vyčerpání.

Okamžik všeho
  A co jsem si vlastně po těch čtyřech měsících odnesla? - Jako zákazník či nezasvěcená osoba si můžu myslet, jak je práce v knihkupectví skvělá, aniž by mě nenapadlo, co za tím vším stojí. Za ty peníze to nestálo a za nervy už rozhodně ne - nemluvě o mém fyzickém vyčerpání. Vídat skoro každý den nové a nové knihy stojí za vzrušující pocit v nitru, ale ne za to, že se jich nesmím dotknout jako čtenář. Ale tím největším, co jsem si odnesla je to, že už nikdy nebudu chtít pracovat v knihkupectví. Buď bych zešílela z toho věčného stání u pultíku nebo chození okolo regálů a možná by bylo hůř... Především mě však má první zkušenost odradila od ostatních knihkupectví. Tahle vypadá každý den knihkupce? Děkuji, ale nechci.




12 komentářů:

  1. Jestli si čekala něco ve stylu Black Books a že si budeš celý den jenom číst, tak se nedivím, že si zklamaná. Já do toho šla s tím, že je lepší prodávat knihy, než cokoliv jinýho. Ať už bys pracovala v Tescu, HMku nebo Neoluxoru. Všechno jsou to řetězce, takže jsme prostě prodavačky... Jsou chvíle kdy bych s tim i já sekla (posraný cedulky, první kniha, nebrat!.. Kolik lidí si myslíš, že ji přinese k pokladně a ještě sou nasraný, když je ten nejohmatanější výtisk s cenou přes obálku jako kráva pošlu vyměnit), ale pak si vzpomenu, že místo knih bych u pokladny musela markovat oslizlý šunky a mlíka a podobně. K tomu, že tě šoupli do papírnictví, můžu říct jenom jedno... Někdo to bejt musí. A možná bys nedostala sprda od vedoucí, kdyby sis stoupla šikovně a do zákrytu. To samé s telefonem. Často vedení vysílá náhodné nákupčí, kteří kontrolují právě chování personálu. Mimochodem, pokud někdo něco chce a neni schopnej před tim pozdravit - vzniká zábavná hra "Kolikrát zopakuji své Dobrý den, než tomu tupci dojde, že dokud mi nepozdraví, tak mu nic jiného neřeknu". Rekord mám 5x :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je mi jasné, že si nemám číst - to jsem si četla knihu poprvé v knihkupectví - s faktem, že si tam čte kde kdo, tohle téma jsem naťukla s dvěma brigádníky a neměli s tím jakýkoliv problém, tak proč to nezkusit, že? Ale vážně to člověka omrzí, když ho šoupnou do papírnictví nebo do historie a nemá tam, co dělat, ani zdravit lidi, kteří tam moc nechodí a přerovnávání a uklízení mi taky netrvalo věčnost... Já asi dosud nepochopím lidi, co ode mě byli prostě pět centimetrů, pozdravila jsem je a oni jako bych tam ani nebyla, nedivte se mi, že jsem potom byla trochu rozladěná. Tohle je můj názor, jak to vidím já, co jsem od toho očekávala, tak bych jen byla ráda, aby mi ho ostatní nebrali a neříkali věci ve smyslu, že je to má chyba. :)

      Vymazat
    2. Já ti to brat nechci, ale je důležitý si uvědomit, ze je to prace s lidma a ta bude dycky na hovno, protoze vetsina lidi sou nevychovany hovada :-) a knihy jsou v tehle retezcich stejnej kus zbozi jako jakakoliv tuzka v papirnictvi. Nejde od toho cekat vic, protoze pak budes zklamana a i ja sem kolikrat tak vytocena, ze bych se nejradsi sebrala a odesla :-D Knihkupcem kterej je v nasich predstavach se ani v neoluxoru ani v tech levnych knihach proste nestanes :-) (omlouvam se za chybejici interpunkci, ale toto pisu prave z prace schovana za hromadou picovin za devet korun... Viva la knihy :-D)

      Vymazat
    3. To ano, ale když má člověk bujnou fantazii... Dozvěděla jsem se, že všichni ti lidé, co tam pracují vůbec nebyli vyučení na knihkupce, prostě na nic týkajícího se knih, potom si mám asi myslet co. :D Byly dobré dny i ty špatné a prostě jsem to nevydržela. Tak ať tě nikdo nepřistihne! :D :)

      Vymazat
  2. Hezký článek, je fajn znát zkušenosti z knihkupectví. Zcela chápu, proč jsi tam nevydržela. Po mně se taky nikdo vozit nebude. To, že Tebe vedoucí sjela a ostatní ne je pěkně nefér. A hlavně nechápu, proč by sis nemohla číst, když tam nikdo není? Nejvíc ze všeho nesnáším nic nedělání, takže tohle by mě taky štvalo :D. Ale aspoň sis odnesla nějaké korunky, byť pracovat 10 hodin denně je fakt fuška. Já teď trávím své prázdniny na městském úřadě na praxi od školy - 5.týdnů, nevidím ani korunu a z prázdnin mám prd, takže taky skvělý :D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To čtení jsem překousla, ale to nic nedělání mě teda pěkně štvalo... Jako mohla bych každou hodinu čistit regály a rovnat knihy, ale to člověka tak brzy omrzí... Tak snad ti to tam rychle uteče. :)

      Vymazat
  3. Já nevím, ale mě to jako zkušenost z knihkupectví nepřijde - spíše jako zkušenost z normální brigády. Nevím, ale ono se na brigádách i pracuje, a pokud ti vadí, že ti jednou někdo vynadal, i když víš, že všichni to dělají (což ale neznamená, že je to povolené) a ty s tím teda jako přestaneš... Mrzí mě, že si tohle myslíš, že jakmile máš brigádu na místě, které se jinak zdá úžasné, tak to celé musí být úžasné - není, protože je to stále práce, jsou tam nějaké podmínky a ty se musí dodržovat. Navíc myslet negativně o tom, kolik knih bys za tu dobu přečetla... co místo toho myslet, kolik si jich koupíš? Což o to, já chodím na inventury, šest hodin v kuse neustálého počítání a odejdu si tak maximálně na záchod, klidně počítáme nanunky bez rukavic (když jich je hodně, je to sranda) a popis by zněl asi hůř než to tvoje... Ale je to práce, budou za to knihy a vždy se na tom dá najít nějaké pozitivum.

    Mariella, http://de-nebe.blogspot.cz/

    PS: Systém schodů v Paláci knih jsem pochopila asi až tak při třetí návštěvě.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já v Paláci knih nebyla, byla jsem sice v Luxoru, ale na jiné pobočce... Po celou dobu jsem se snažila v tom najít něco pozitivního a těch věcí bylo pomálu. Spíš zastávám názor, kolik knih bych přečetla, jelikož zrovna nakupování knih jde tak trochu okolo mě - kupuji si jich málo a není to o penězích, spíše o tom, že si nedokážu vybrat a jsem člověk, který svou celou výplatu neutratí za knihy.
      Ano, jsou lidi, co mají ještě horší práci, ale každý má svůj názor na věc a já to vnímám takhle. Za zkušenost to považuji, ačkoliv tobě to tak připadat nemusí. Můžu říct, že jsem nebyla jediná otrávená na brigádě. A myslíš si, že já to měla jinak? Sotva jsem si mohla odskočit a práce? Tohle nebyla ani práce, ani brigáda, když jsem neměla, co dělat a jim bylo jedno, že prostě jen stojím na místě.

      Vymazat
  4. Tak určitě to zkušenost je, každá práce má svoje pro a proti. Docela tě i chápu, já bych taky nesnesla, kdyby mě někdo přehnaně dozoroval a navíc buzeroval, s tím bych taky sekla. Myslím, že ty jsi ještě měla docela trpělivost:) Ano, sice si můžu říkat, že za to mám peníze, ale já vím, že jdou vydělat i bez toho, aniž by mě někdo buzeroval a honil si na mně svoje ubohý ego...tyhle lidi uplně nesnáším.

    OdpovědětVymazat
  5. Asi takhle... stejné problémy jsou na každé brigádě, kde něco prodáváš. Ne každý tě pozdraví, někteří lidé křičí, protože jim neumíš číst myšlenky a tím že řeknou, že chtěj tamhleten salám za 16,50, kterých tam je 9 a ještě se ze salámu vyklube Anglická slanina...
    A nesekla jsem s tím chodím na sedm hodin pětkrát týdně a každou druhou sobotu na 10h. Občas vážně není co dělat, protože lidi nechodí a všechno zboží, co dorazilo už mám 'ocvakané' a napsné cenovky. Ono se to lehce řekne, že si máme hledat práci, ale když je všechno hotové, prostě to nejde. :D
    Pak tam jenom postávám a čekám až konečně někdo přijde, když se objeví zákazník rychle utíkám k pultu, ale hned mi zkazí náladu jeho pohledem 'jsem nejdůležitější na světě', řvaním na mě kvůli neschopnosti poznat Anglickou slaninu, nebo nadáváním, protože my máme 38,5% a 42% vodku a oni mají chuť na 40%.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jako vážně? Tak ti jsou ještě lepší, takoví zákazníci, co ví všechno nejlépe na světě. Mně taky vyčinila nějaká zákaznice, že jsem nevěděla, jestli máme zpěvníky (to jsem tam byla snad první týden) a potom přišla, že jich máme nahoře minimálně padesát. No padesát jich nebylo, když jsem tam pak šla. :D Nebo mého kolegu seřvala nějaká ženská, že nemáme francouzské knihy... Ale taky tě chápu, já už rezignovala a tak nějak se tomu směju, nic jiného dělat nemůžu.
      Tak v tomhle oboru bych asi plavala, kde jsi ty. Tak ať si koupí obě a zkusí si namíchat 40%. :D Jen to chce pevné nervy, já měla pevné nervy pár měsíců a potom tradá sbohem.

      Vymazat
  6. Dělala jsem servírku a myslím, že ti rozumím. Už nikdy bych nechtěla obsluhovat lidi. 😃

    OdpovědětVymazat